Náš příběh: Jak to s námi a únikovými hrami všechno začalo?

Když jsme v Brně začali stavět naši první místnost, všichni si ťukali na čelo a říkali si, že jsme se asi zbláznili. V Česku tehdy totiž o únikových hrách slyšel málokdo. My jsme se o nich vlastně taky dozvěděli dost omylem.

Když jsme během prosincového výletu do Budapešti mrzli na Vánočním trhu a ani svařák nás nedokázal zahřát, rozhodli jsme se najít nějakou aktivitu, při které bychom nemuseli být venku. A na TripAdvisoru na nás z prvního místa vykoukla úniková hra. Stejně jako naši známí později v Brně, vůbec jsme netušili, o co jde. Recenze moc nepomohly, protože všichni stále opakovali, že to člověk nepochopí, dokud to nezažije. A tak jsme to zkusili.

Dědictví.  Foto: Michal Jenčo

V nejdivnější čtvrti, kterou jsme během celého výletu do Budapešti navštívili, jsme našli vchod mezi dvěma rozmlácenými tureckými bistry a nesměle zazvonili na zvonek. Ozval se sice milý, ale dost strohý hlas, který nás zval po schodech nahoru. Když jsme v prvním patře vstoupili do otevřených dvěří, po hlase nebylo ani vidu ani slechu. Na stole jsme si přečetli, že máme zavřít dveře a rozjet to. A tak jsme zavřeli. Ale nic se nezměnilo - jen to, že jsme teď už nemohli ven. Aniž bychom o tom nějak moc přemýšleli, začali jsme hrát. A musím říct, že nás to totálně pohltilo.

Naše první místnost potom byla na dlouho jedinou, ze které se nám nepodařilo uniknout. Ale zážitek to teda byl. S únikovými hrami je to podobně jako s partnery. Možná, že druhá, třetí nebo osmá bude objektivně mnohem lepší, ale ta první je jen jedna.

Po návratu jsme vedli dlouhé diskuze o tom, co bylo ve hře nejúžasnější, nejvychytanější a co bychom naopak dokázali udělat líp. A tak jsme se rozhodli, že jednou, v daleké budoucnosti, až budeme mít skončenou školu, tak si otevřeme svoji vlastní hru v Brně. A odjeli jsme na Erasmus. A protože intelektuální zátěž se tam blížila nule, začali jsme během cest z města na koleje produkovat stále lepší a šílenější nápady.

Po pěti měsících mimo Brno jsme si byli jistí, že budeme mít svoji vlastní místnost. Už zbývalo jen hledání prostor, které by navodily tu správně podivnou atmosféru. Kdo byl u nás na Moraváku, musí uznat, že budova, ve které fungujeme, je minimálně divná. A to se nám na ní líbí nejvíc.

Stavění byl docela oříšek. Protože jsme oba dva ajťáci, s řezáním, vrtáním, sprejováním ani tapetováním jsme moc zkušeností neměli. S čím jsme ale zkušenosti měli bylo to, že každý problém má řešení. I proto jsme se bezhlavě pouštěli do stavby zdí, plotů i zamykacích mechanismů. Po necelém roce vymýšlení, nákresů a stavění bylo hotovo.

Před první hrou jsme byli víc nervózní než před státnicemi (a to i přesto, že první pokusní králíci byli naši dobří kamarádi). Když se jim podařilo uniknout pár minut před koncem a štěstí z nich sršelo na kilometry daleko, byli jsme jako v sedmém nebi.

A od té doby se únikové hry staly naší posedlostí. Kdekoliv na světě se ocitneme, tam hrajeme. Ne proto, abychom okoukávali nápady. Ale proto, abychom si užili skvělou zábavu, kterou únikové hry jsou. A podpořili jejich provozovatele po celém světě.

Baruš & Maťo